OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ono je těžké pořád vypisovat chválu na kapely, které jsou technicky a skladatelsky natolik na výši, že používat dokola slova jako virtuózní, ultrarychlý, enormní a podobně je prostě nuda. Co tedy vlastně psát o kapele, která dokáže úžasně vepsat své instrumentální vlohy v dech beroucí muziku? Proč vlastně tito pánové nehrají radši někde v komerčně vděčnějších tělesech? No asi mají pocit, že jim právě death/grind dává možnost se muzikantsky vyřádit tam, kde to posluchačsky přistupnější žánry zkrátka nedovolují...
Co do umění skloubit melodiku a atmosféričnost s deathgrindovými postupy mohou NEURAXIS směle konkurovat svým krajanům CRYPTOPSY. Obě kapely jsou pochopitelně svým přístupem odlišné. Prvotina NEURAXIS, nazvaná „Imagery“, po kytarové stránce mnohem víc odkazovala k evropským kořenům kytarového umění pana Stevena Henryho a na tento vklad nezanevřeli ani později. Na „Truth Beyond...“ ovšem své umění po sedmi letech vycizelovali do podoby, která může potěšit nejen milovníka inteligentního, dobře poskládaného a atmosférického death/grindu, ale v podstatě každého, kdo umí docenit kvalitně zahranou muziku.
NEURAXIS sice nemají tak originální nápady jako jejich další krajani GORGUTS, v tom jsou přeci jenom příliš „metaloví“, ale muzika je to skvělá. Jen škoda, že nemám k dispozici texty, protože ty u NEURAXIS narozdíl od valné většiny deathgrindových kapel za muzikou nepokulhávaly ani v nejmenším. Co do provedení CD – produkce pana St-Amanta ze studia Z-Digital Sound (CRYPTOPSY, GORGUTS) je excelentní, obal z dílny Mika Harissona (MISERY INDEX) taky ujde – přesněji řečeno vystihuje otevřenost muziky NEURAXIS. A mimochodem – pokud v poslední době Morbid neměli zrovna šťastnou vydavatelskou ruku, tohle je rozhodně perla jejich firemní stáje.
Skutečně nechápu, proč po NEURAXIS nesáhl některý vlivnější label.
Čtyřicet minut a ani chvilka nudy! Neveříte? Takhle by měl vypadat kvalitní death grind...
9,5 / 10
Steve Henry
- kytara
Yan Thiel
- basa
Robin Milley
- kytara
Alexandre Erian
- bicí
Ian Campbell
- vokály
1. ...of Divinity
2. Impulse
3. Franctionized
4. Xenobiotic
5. Reflections
6. Imagery
7. Momento
8. Structures
9. Mutiny
10. Essence
11. Neurasthenic
12. Truth Beyond Recognition...
Asylon (2011)
The Thin Line Between (2008)
Trilateral Progression (2005)
Truth Beyond... (2003)
A Passage Into Forlorn (2001)
Virtuosity (promo) (1999)
In Silence (promo) (1999)
Imagery (1997)
Vyborny album death grind ako sa patri
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.